Expedice na Slovensko.

Tak jsem zase po nějakém čase vyrazil s Radkem na kameny. Přišla nabídka na týdenní cestu na Slovensko. Spolu s Karlem a Vaškem ze stříbrského hornického bratrstva. Karel organizuje podobné cesty řadu let a uvolnilo se místo v autě, jel jsem vcelku rád. Nakonec cesta končila v Hodruši u Richarda se kterým se dobře znám mnoho let. Rozjezd byl zlehka ve vápencovém lomu firmy Vitoul. Pan ředitel (třetí v generaci majitelů a zakladatelů firmy) nás přivítal u sebe v kanceláři a seznámil nás s historií rodinné firmy. Na zdi portréty předků, především dědeček, který firmu založil, byl ne nepodobný Baťovi. Baťovská filozofie přetrvává dodnes, myslím, že o práci v lomu má opravdový zájem kde kdo. Jen na uvolněné místo řidiče se údajně přihlásilo více jak 60 zájemců. Odpoledne dojednaná návštěva velkolomu Vitoušov. Všechny exkurze byly dopředu domluvené. V lomu jsme zajeli po dohodě pod těženou stěnu vytáhli ochranné pomůcky a vyrazili do rozvalu, vypadalo to velmi nadějně. Kolegové záhy objevili tři jeskyně vyplněné krápníky aragonitu. Jsme v činném lomu veškerý materiál vytěžený konči v drtiči. Vybíráme estetické vzorky, tak takový „start“ hned na první lokalitě nikdo nečekal. Balíme vzorky a přesouváme se do Zlatých Hor. Na Slovensko se pojede až zítra odpoledne. Večer pivko ubytování nadšení z dnešních nálezů neutuchá. Druhý den ráno jedeme do areálu firmy Diamo s.p. Přátelská debata u kávy u závodního, škemráme „zlato“ bez úspěchu. Jdeme se podívat na vrtná jádra za přísného dohledu geologa. Jádra vypadají velmi nadějně na některých je zlato vidět pouhým okem. Fáráme úpadnicí do dolu (terénním autem). Prohlídka pracoviště, kde probíhají průzkumné vrty na zásoby zlata. Později se zastavuje i v některých straších dobývkách, zajímavý vzorek jsme však nenašel nikdo.

Přesouváme se na Slovensko spíme v penzionu Klopačka. Na náměstí je otevřená malá hospůdka, majitel se sice tváří, že brzo zavře, ale kdy se dáme do řeči s paní starostkou a vypije s ní po pohárku, je jasné, že domů se hned tak nepůjde. Nazítří ráno nasadíme před vchodem do překopu přilby a vydáme se zhruba 1,5 km dlouhým překopem, kterým se přibližovaly vydobyté rudy a je v současnosti otevřen pro veřejnost, jako prohlídková trasa, směrem ke starým haldám. Rozloučíme se s průvodcem, který počká na turisty a vezme je stejnou cestou nazpět. Máme čas prohlédnout haldy a okolní velmi hezkou krajinu. Hned pod svahem narazíme na auta (neměla by tu být) a stopu po bagru. Aha říkám, to vypadá na „bagrovačku“. Říkám chlapům „vsaďte se, že se kolem toho bude motat můj starý známý ze Slovenska Miloš“. Jak stoupáme už z dálky ho vidím, mává na nás a je vidět, že je rád, že jsme to právě my, kdo se k nim blíží. Na plachtě už je vyrovnáno spousty vzorků, ale pro nás jsou zjevně zapovězené, tak snad někdy příště. Pochodili jsem po haldách a posbírali vzorky s povlaky malachitu a azuritu a po obědě se vracíme s turisty zpět překopem. Následující den jsou dojednány návštěvy dvou lomů. Vápencový lom Gombásek. Závodní nás vyzvedl u brány areálu a pak se šplháme téměř čtvrt hodiny autem do prudkého svahu na etáž, kde probíhá těžba. Obhlídka terénu, ale krom několika vzorků oranžového aragonitu a velkého stády kamzíků, nebylo vcelku nic k vidění. Další zastávkou jsou Velké Dravce. To je opravdu procházka od vrátnice až do samotného lomu. Tentokrát nebylo možné vjet do lomu. Hned za vjezdem do areálu v plechovém hangáru štípe zručně cikán z čediče dlažební kostky. Pokud narazí na dutinu s aragonitem, dá vzorek stranou. Vyjednáváme obchod a za malý obolus a české pivo, vybíráme každý nějaké aragonity. V samotném lomu jsme také něco našli a chlápek nám vzorky při odchodu ještě trochu upravil. Další den pokračujeme do Hodruši Hámre . Spíme u Richarda ve skanzenu, který postupně buduje ze starých hornických staveb. V areálu je přístupná středověká štola a také skvělé mineralogické muzeum. Následující den ráno nás čeká fárání na štole Rozália. Domluvit návštěvu nebylo snadné, vedení dolu nevidí exkurze do činného dolu zjevné rádo. Přesto jsou na podobné situace zařízeni a pro exkurze mají připraveno kompletní oblečení pro sestup do podzemí. Jdeme společně s muzejníky z Banské Štiavnice. Fáráme více jak 400 metrů pod zem. Je nás dohromady 8 tak šlapeme na čelbu po svých, je to jen pár kilometrů. Dorazíme do vystřílených komor pozoruje chvíli horníky při práci, zrovna se také láduje k dalšímu odstřelu. V jednom místě nás geolog lehce upozorní, že právě tady by možná mohlo být v žilovině i makroskopické zlato. No nic nevidíme, jen Václav trochu poklepává v okolí kladivem a pár vzorků (jak se později ukázalo se zlatem) ukládá do batohu. Těžba se přiblížila již k banskoštiavnickému revíru a oba revíry jsou tak definitivně propojeny. Žilovina obsahuje velké množství kusového chalkopyritu, galenitu a sfaleritu, tak alespoň na památku bereme typický vzorek zrudnění. Doufali jsme, že se dostaneme k nějaké kaverně s krystaly, ale kdepak je zaveleno k ústupu a odpoledne fáráme na povrch. Následující poslední den naší cesty, den návratu se zastavujeme v Pezinku. Prohlížíme část „hornické naučné stezky“ v blízkosti štoly Budoucnost v zázemí se setkáváme s několika sběrateli a na závěr jsem si opatřil dokumentační vzorek kermezitu, který jsem ještě ve sbírce neměl.

No pak už náš čekal jen návrat domů…….

Miroslav Čada květen 2024